Papírování

__________________________________________________________________

Prakticky na všech stránkách prezentujících chovatelské stanice, najdete článek ve stylu „Proč psa s průkazem původu?“. Pro mě už je to tak trochu klišé. Něco, co mě spíš ruší a co většinou ani nemám chuť číst, je to zkrátka pořád to samé dokola. Na druhou stranu, mít chovatelskou stanici, zveřejním něco takového taky… s několika drobnými rozdíly...

Když to vezmu takříkajíc od podlahy – víte co všechno je potřeba k tomu, aby štěně dostalo „papíry“? Je to poměrně složitý a zdlouhavý proces plný testování a papírování… v bodech by to mohlo vypadat asi takhle:

1, pořízení chovatelské stanice – zaplatím daný poplatek a na ČMKU si vyžádám lejstro, do něj napíšu několik variant názvů a odesílám… tato žádost putuje do Bruselu (do sídla mezinárodní kynologické federace)… odtud mi pak přijde certifikát mezinárodně chráněné chovatelské stanice – což znamená, že už smím chovat „papíráčky“ a že název mojí chovky nebude mít nikdo jiný...

2, pořízení „papírové“ fenky a její „uchovnění“ – každé plemeno to má trošku jinak, ale základ je podobný – fenka musí dostat známku výborná nebo velmi dobrá, alespoň na jedné výstavě; musí absolvovat různá zdravotní vyšetření (rentgen kloubů, vyšetření DNA na dědičné choroby, vyšetření očí, vyšetření sluchu atd.); některá plemena vyžadují bonitaci, kde se například měří, váží, počítají zuby, kontroluje stavba těla, postavení uší, zbarvení, odchylky od standardu a taky se sleduje povaha a temperament; no a v neposlední řadě bývají podmínkou chovnosti i zkoušky vloh (např. retrívři) nebo zkoušky z výkonu (např. německý ovčák)… po splnění všech těchto podmínek zbývá počat, až bude fenečce minimálně 18 měsíců a pak je podle pravidel připravená na produkci čistokrevných štěňátek...

3, výběr krycího psa – hlídá se příbuznost s fenkou, DNA (kvůli dědičným nemocem), vhodnost k dané fence, zbarvení (například se nesmí křížit dva jedinci „merle“ zbarvení – tento gen s sebou totiž nese vady a onemocnění, které by se mohli projevit na štěňátkách, kdyby se „nezředil“ jinou barvou)...4, podat žádost o krycí list, počkat na vhodnou dobu a nakrýt

5, sonografické vyšetření březosti – není nutné ani povinné, jde pouze o ujištění, že se krytí povedlo...

6, hlášení vrhu štěňat – zažádat u poradce chovu o tento dokument, do kterého se po narození štěňátek zapisuje jejich počet, pohlaví, zbarvení, vady (paspárky, rozštěpy atd.), popřípadě mrtvě narozená nebo po porodu uhynulá štěňata a taky to, jestli fenka rodila přirozeným způsobem nebo císařem...

7, kontrola poradce chovu – jen u některých plemen a ne vždy...

8, následuje série odčervování, očkování, čipovaní a jakmile se z chovatelského klubu vrátí i hlášení vrhu s přidělenými tetovacími čísly i tetování prcků… pak už se jen doplní oficiální „papírová“ jména, podpis a potvrzení veterináře, který tetování provedl a dokument se posílá zpět na chovatelský klub či rovnou ČMKU a na jeho základě jsou štěňatům vyhotoveny průkazy původu.

A co psi bez „papírů“? Hmm… potřebujete jakoukoliv fenku a tu nakryjete jakýmkoliv psem, který se vám líbí… a voalááá… miminka. Co ale víte o zdraví rodičů a prarodičů? Jak víte, že babička vaší fenky netrpěla výrůstky v páteři, že dědeček neoslepl v důsledku genetického onemocnění ve třech letech a že si štěňátka nevysloužila vady srdce, epilepsii a jiné „dárečky“. Jak víte, že ženich vaší fenky není nějakou shodou náhod její bratr nebo otec? Jak víte, že matka vaší fenky porodila už šest vrhů, dva z nich nesežrala a čtyři nebyly císařským řezem? Jak víte, že otec nebyl tak agresivní, že ho v pěti letech museli utratit, protože pokousal celou ulici?

„Papíry“ neslouží k tomu, abychom se doma kochali působivým rodokmenem svého psa. Všechny ty zdánlivé nesmysly kolem chovnosti nám nezaručí stoprocentní zdraví nebo třeba pracovní upotřebitelnost, ale dávají nám mnohem větší naději něco takového předpokládat. Šlechtění plemen je cílený výběr jedinců vhodných do chovu a jeho prostřednictvím se snažíme docílit zdraví, povah a vzhledu, který u konkrétních plemen vyžadujeme. Samotným šlechtěním nevznikají degenerace a vady – ty mají všichni psi a jejich původ vězí v něčem jiném… to už je ale na jiné povídání :-)

Je na každém, co si z tohohle mého výčtu vezme. Já jsem se tím snažila poukázat na to, že chov „papíráků“ má nějaká pravidla a meze a umožňuje nám se předem informovat. Sama jsem přemýšlela nad tím, jestli se mi vyplatí kupovat si „značkové“ štěně a dospěla jsem k závěru, že ano. I když mě jeho pořízení bude stát několikanásobně víc tisíc, mám nějakou jistotu a představu do čeho jdu. Každému, kdo má v merku konkrétní plemeno doporučuju papíráka a kdo váhá, nebo neví… toho posílám do útulku. Tam jsou totiž nepřeberné hromady pokladů, které si také zaslouží svůj příděl lásky, tepla a dobrého jídla. Koneckonců jeden takový poklad máme v rodině a je to jedno z nejúžasnějších stvoření co znám :-).