Od sport. kynologie k agility

__________________________________________________________________

Co jsem se před x-lety nechala prohlásit za kynologa, přitahovalo mě kouzlo sportovní kynologie. Všechny ostatní psí sporty mi připadaly podivně vzdálné a tak nějak cizí. Měla jsem doma německého ovčáka Samsona a každou neděli jsem s ním trávila na cvičáku. Sam byl však poněkud zakomplexovaný a problémový a tak jsem se s ním nedostala dál než na poslušnostní klubový závod. S border collií Keltem to už bylo jiné kafé :-). Jezdil se mnou do školy, pilovali jsme „ipáckou“ poslušnost, zdolávali překážky, pilně a s nadšením se věnovali obranám a v neposlední řadě i stopování. Zvládli jsme společně několik zkoušek a oba jsme na sebe byli náležitě pyšní. Pak jsme ale odmaturovali a já se dostala na vysokou. Keltík zůstal doma se Samsonem a oba mi lehce zlenivěli a zpohodlněnli.

Po několika měsících se mnou začali jezdit do Prahy, avšak sport nahradili pouhé procházky a „balónkování“ po parcích. Na nic jiného nebyl čas a popravdě ani energie. Roky plynuly přepočtenou rychlostí 300 let za 6 měsíců... najednou jsem měla po škole, miminko na cestě a Samson se vydal do věčných lovišť. Keltík se stal stal gaučovým povalečem a mě to silně drásalo nervy... Teď je mu osm let, před pár měsíci jsem mu konečně zase mohla začít dávat více pozornosti. Kelt začal trošku oprašovat poslušnost, zaskočili jsme na obrany (musím přiznat, že si toho pamatoval víc než já :-D) a taky jsme začali pracovat na jeho kondici pomocí běhu u kola. Pořád mi to však přišlo pro borderku až příliš nezajímavé a tak jsem se rozhoupala a přihlásila nás na agility. Už jsme si ho prákrát zkusili v minulosti a základy známe, avšak nikdy jsme pořádně neběhali... to vám je panečku změna! Agility se od sportovní kynologie liší tolik, jako se border collie liší od zakrslého králíka! Máme za sebou teprve pár lekcí, ale už teď vidím jak je tento sport jiný a úžasný.

Celkem mě překvapuje jak najednou vychází najevo naše zlozvyky a naučená dogmata... například chůze pouze u levé nohy – nemohla jsem Kelta přesvědčit aby šel po pravé straně a neustále se mi snažil přebíhat za zády k levé straně... dalším problémem je moje naučená „prknovitost“ a co nejméně výrazná řeč těla – každý, kdo zná agility ví, jak důležité je dávat psovi najevo směr nejen povely, ale i řečí těla... a celkově ta rychlost, obratnost, rozhodnost, pamatování si trasy... to jak mě pes fixuje pohledem a jak je hmatatelně zklamaný, když se zastavíme kvůli chybě... všechno to ani nelze slovy popsat...

Agility je pro mě nový svět, nový směr a nová inspirace. Doporučuji všem a především těm, co se rádi smějí vlastním chybám :-D