Od štěňátka po krematorium

__________________________________________________________________

Koloběh života je jasně daný a patří do něj narození i úmrtí. Člověk je, oproti svým spolu obyvatelům planety, poměrně dlouhověký tvor. Doba, která je pro nás pouhou životní kapitolou, je pro jiné celým životem. Pomíjivost společnosti svých zvířecích přátel tak vnímáme často velmi dramaticky a přeneseně. Je však důležité si uvědomit, že jde pouze o náš pocit a vnímání času. Zvířata žijí přítomností. Prožívají radost, strach, hlad, hru, odpočinek nebo třeba bolest, vždy tady a teď. Učí se, na základě zkušeností, vyvarovat chybám a celý život používají strategie vedoucí k pozitivním pocitům.

Jako majitelé domácích zvířat, máme velký vliv na kvalitu jejich života. Tím, že je chováme v zajetí, jim vytváříme umělé podmínky, které mohou jejich život mírně až výrazně prodloužit či zkrátit. Dle mého, je tohle velmi velmi důležité si uvědomit. Proč to píšu?

Je to skoro rok, co jsem udělala jedno velké rozhodnutí a potkala jsem spoustu lidí, kteří říkali, že muselo být velmi těžké. Nebylo. Těžké bylo pouze podívat se na situaci z jiné perspektivy.

Abych to však vzala od začátku… Kdo už někdy četl nějaký můj příspěvek ví, že mě dlouhé roky doprovázel borderák Keltík. Byl mojí pravou rukou, láskou a stínem. Pořídila jsem si jej jako “školní pomůcku” a díky tomu jsme spolu mohli trávit maximum času. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně. Byl prvním štěňátkem v naší rodině (předtím jsme vždy měli už rovnou psí dospěláky) a zároveň prvním “papírákem”. Teprve s ním jsem si vyzkoušela výstavy, několik cvičáků, různé psí sporty, závody a zkoušky. Byl se mnou na stánku na veletrhu středních škol, vyzkoušeli jsme si canisterapeutickou návštěvu domova pro seniory. Připravovali jsme se spolu na maturitu. Měli jsme i společnou fotku na tablo :). Dělal mi společnost na farmě a při prodeji na farmářských trzích. Chodil se mnou na noční brigády (hlídání pozemku). Byl se mnou, když jsem se několikrát stěhovala. Také byl u toho, když jsem se seznámila se svým mužem, i když jsme se rozešli a znovu sešli. Byl u toho, když se nám narodil syn a i když pak začal chodit a mluvit. Pomohl mi vychovat štěndo a najednou jsem si uvědomila, že on sám už není štěně, ale tak nějak přirozeně se z něj stal psí dědeček. Když onemocněl, došlo mi, jak moc se o něj bojím … tedy jak moc se bojím toho, že budu bez něj. Tak dlouho byl součástí mého života, stálým pevným spolehlivým bodem a najednou byl tak křehký. Samozřejmě jsem pro něj dělala první poslední.

Návštěvy veterinární ordinace byly čím dál častější a s čím dál vážnějších důvodů. Pořád však byl veselý, mlsný a mazlivý, jen už bylo dražší ho v tom udržet. Snažila jsem se nemyslet na to, že je starý a že jednou přijde doba, kdy se mnou nebude. Pak se objevily epileptické záchvaty a vzhledem k věku a dalším projevům, veterináři odhadovali rostoucí nádor na mozku. Přesnou diagnostiku nepodstoupil. Musel by pod narkózu a jediným dalším řešením by byla operace, která by pro něj stejně vzhledem k věku a stavu nejspíš znamenala konec. Ulehčovali jsme mu léky a speciální dietou. Pořád vrtěl ocáskem, užíval si procházky i hlazení… alespoň nějakou dobu. Pak se začal zhoršovat. Ráno to byl stále stejný veselý pes těšící se na snídani. Odpoledne čím dál víc zombie. Bylo hrozné ho vidět v takovém stavu. Každý večer jsem přemítala, jestli už pro něj není život spíš trestem. Ráno mě však znovu a znovu vítal tím svým odzbrojujícím úsměvem a já jsem pořád čekala na nějaký silný podnět v podobě silného záchvatu, ochrnutí nebo něčeho podobně definitivního. V životě ale nedostáváme tak jednoznačné ukazatele a vodítka. Jeden večer jsem Keltíka pustila do výběhu a za pár minut jsem si z okna všimla, že leží v trávě. Šla jsem za ním a jeho výraz byl vyděšený a zmatený. Chodil v kruhu dokud neupadl a nedařilo se mu zvednout. Pomohla jsem mu vstát. Znovu se rozešel, přitom čůral a stáčel se dokola. Vybavila se mi slova kamarádky “Přeji vám oběma, aby jste vše zvládli DŮSTOJNĚ …”. Pochopila jsem plný rozsah této věty a při pohledu na Keltíka, který už měl zase absolutně prázdný zombie výraz a narážel do věcí, jsem se rozhodla… Kvůli němu a za něj… Nechtěla jsem, aby vnímal, že leží ve vlastních splašcích. Nechtěla jsem, aby dál narážel do věcí a nemohl zastavit ani na tak dlouho, aby byl schopný se napít…

Nepřišel žádný záchvat, ani zlomový bod, ale já jsem si najednou byla jistá, že dál do té propasti už ho jít nenechám. Následující ráno mě nevítal. Prostě klidně ležel. Vleže snědl granulky, napil se a nechal se postavit a vyvést ven na vyvenčení. Musela jsem odjet do práce a tam jsem hned volala paní veterinářce, že přišel čas. Kupodivu jsem byla stejně klidná jako on. Poté co jsme se dohodly na čase, zavolala jsem do zvířecího krematoria v Brně. Bylo to okamžité vnuknutí. Nechci ho pohřbít někam, kde ho může něco vyhrabat, nechci mít hrob na dvorku a rozhodně ho nechci dát do kafilerie. Zpopelnění mi prostě přišlo jako nejdůstojnější volba. Věděla jsem, že to nebude nejlevnější, ale byla to ta poslední investice. Večer přijela paní doktorka k nám domů. Keltík byl klidný stejně jako ráno. Prostě ležel v pelechu. Paní doktorka s námi seděla na podlaze a popisovala co se bude dít. Usnul mi v náručí. Doma v klidu a ano, i důstojně. Byl to zvláštní pocit. Pořád jsem se ale držela v přítomné realitě. S paní doktorkou jsme sepsaly dokumenty a vyrovnaly účet za její služby. Byla jsem jí moc vděčná, hlavně proto, že sama navrhla příjezd po své pracovní době k nám domů, aby to pro nás bylo co nejjednodušší a co nejméně stresující. Tento typ práce veterinářům opravdu nezávidím… Krátce nato jsem tělíčko naložila do auta a odvezla do krematoria. Teprve až se tam za mnou zavřely dveře, došlo mi co se stalo. Najednou se mě zmocnil pocit, že jsem ho tam nechala. Vůbec nevím, jak jsem dojela domů. Byla jsem přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí, ale to prázdno bylo těžké a vtíravé. Přestože na mě doma čekala nadmíru živá a zdravá fenečka, potřebovala jsem čas všechno vstřebat. Po týdnu jsem vyzvedávala jeho popel, který mi několik dalších měsíců stál v plastové dóze na stole, než jsem sebrala odhodlání jej vzít a rozprášit na louce. Věřte nebo ne, byl to úlevný pocit. Vyjádřila jsem mu svou lásku a vděk a popřála mu to nejlepší na další cestě… Ten “pohřební rituál” pro mě byl důležitý. Vše jsem uzavřela, pustila jsem ho dál a sebe taky.

Abych vše shrnula…Vím, že moje zvířata budou žít jen relativně krátkou dobu a tak se snažím jim poskytnout ty nejlepší možné životní podmínky. Dávám ji svou lásku, péči a pozornost tak, abych si na sklonku jejich života byla jistá, že prožili kvalitní a spokojený život…

Když se budete muset rozhodnout, podívejte se na situaci z pohledu toho zvířete a zkuste nemyslet na svůj vlastní pocit ztráty… zjistíte, že vše najednou vypadá jinak.

Mějte na paměti, že veterinární lékaři jsou lidé, stejně jako vy a to, že je v jejich popisu práce i provádění eutanasie neznamená, že ji dělají ze své vůle, zdarma a rádi… právě naopak. Buďme jim vděční, že mohou našim milovaným přátelům pomoci odejít od bolesti a utrpení.

Je jen na vás, jak naložíte s tělíčkem. V podstatě už je to jenom prázdná schránka a tvoreček, kterého jste milovali, už v ní nebydlí. Pokud vám však mohu doporučit, udělejte si (třeba jen o samotě) nějaký obřad zahrnující rozloučení…

Smrt je přirozená stejně jako narození. Je normální, že cítíme smutek a bezmoc, neměli bychom se však v těchto pocitech uzavírat a bránit si v dalším štěstí a radosti.

Co se týká finanční stránky... Pro spoustu z nás jsou peníze velmi výrazným aspektem a mnohdy jsme nuceni se rozhodovat ne srdcem, ale hlavou právě kvůli cenám nad naše možnosti. Aby jste měli představu, eutanasie a zpopelnění přibližně 30ti kilového psa mě vyšlo asi na 7 000,- Kč se vším všudy. Pracuji jako recepční a tato částka určitě není zanedbatelný podíl z mé výplaty, ale nelituju ani jedné koruny. Jak už jsem psala výše, šlo konec konců o poslední investici...